Je příjemně slunečné jarní dopoledne. Ve Vídni právě končí ranní špička, levý předjížděcí pruh je prázdný. Snad nějaký prapůvodní český atavismus mi přitiskne pravou nohu i s pedálem plynu k podlaze. Jedna myška, druhá, ejhle předjíždím nejnovějšího Bavoráka, zajímavé. Kouknu do zrcátka, vedle sebe. Rakušák vrtí nechápavě hlavou. Pak mi to došlo. Za mnou, přede mnou, všude poklidné pruhy aut. Všichni dodržují předepsanou osmdesátku. Trochu se stydím.
A opět klidné pruhy aut. Česko, začátek prázdnin. Všichni tak dodržují předpisy, až se pomalu nedá nikam pořádně včas dojet. Jeden z mála zákonů, který si všichni berou k srdci (nebo k řidičáku).
Září a Čechům rostou křídla. Na Jižní spojce je taky osmdesátka. Jedu stovkou a připadám si tak trochu méněcenně. Něco jako balvan ležící v potoce, přes který se valí horská bystřina. Trochu se stydím. Nové modely aut si prohlížím asi 2 sekundy zezadu, dříve než mizí v dálce. Nějak se to zvrtlo, něco je špatně.
Naštěstí mozky ODS ví, co činí a budou se snažit o nápravu. Snad, když řidiči budou mít na silnicích více svobody a nebudou se tak strachovat o své body, budou jezdit ukázněněji. Snad…